Šperky a korálky v historii

Výrobě a používání ozdob, šperků a korálků se dle nálezů věnovali lidé od pravěku. Zprvu je tvořili z kamene, rohů, mušliček, lastur, zvířecích zubů,různých dřívek či hlíny. Brzy se začaly vyrábět zpracováním drahých kovů - tepáním, odléváním a dalšími zlatnickými technikami. Vysoké úrovně dosáhlo šperkařství ve starém Egyptě - prsteny, přívěsky i větší náprsní pektoráty byly odznaky moci a úřadu. Skleněné korále vyráběli jak Egypťané /1365 př.n.l./, tak Číňané. Na pohřebištích kultur Římské, Saské i Indiánské byly také nalezeny skleněné a mosazné korále. Také Féničané, zruční řemeslníci byli známi svými řezbami ze slonoviny a krásnými sklenicemi a skleněnými korálky. / Vynalezli i technologii foukání skla/.

V historii používali lidé korálky nejen pro jejich zdobnou funkci, ale sloužily i jako platidlo, jako ochrana proti uřknutí nebo zlým silám nebo jako projev postavení ve společnosti či symbol moci a bohatství.

Ve starověku se šperky zdobily ženy i muži. Na dochovaných freskách vidíme bohaté ženy s náhrdelníky, naúšnicemi, muže se sponami a prsteny. Velký rozmach šperkařství je zaznamenán v bohatých městech pozního středověku a renesance, o čemž svědčí dobové portréty zámožných lidí. Velké oblibě se těšily prsteny  u žen i u mužů, zdokonalilo se broušení drahých kamenů. U měšťanů se šperky dědily z generace na generaci a tvořily jejich bohatství.

V 19. století dosáhlo řemeslné šperkařství technického vrcholu, ale zároveň mu začala konkurovat strojová výroba, levná lisovaná a odlévaná bižuterie se sklíčky místo drahokamů. Ve 20. století se šperkařství stává uměleckým řemeslem, využívají se nové technologie přesného lití, drahé kameny se vyrábějí synteticky. Stále více podléhá proměnám módy.

Za " Matku korálků" jsou považovány Benátky. Jejich výroba se datuje k roku 1000 n.l. Později se velká část sklářského průmyslu přestěhovala z Benátek na ostrov Murano /sever od Benátek/, neboť se místí radní obaváli, že by případná nehoda sklářských pecí zničila město. Korálky se staly jejich hlavním vývozním artiklem, tajemství jejich výroby bylo přísně střeženo. Pokud dělník ze sklárny emigroval do jiné země, vyslali posla, aby ho zabil.

Korále zde byly vyráběny zprvu metodou vinutí - roztavené sklo se navíjelo na drát, později používali metodu tažením - dlouhá tažená trubička se po zchladnutí nařezala na metrové kusy, z nich se poté řezaly korále a dále se upravovaly.

V 16. století poptávka po korálích stále rostla, Benátčané začali posílat tažené trubičky i do Čech, kde se zpracovávaly a posílaly zpět do Benátek. Někteří Češi odešli pracovat do Murana, odkud si později přinesli znalost výroby taženého skla. Čechy se tím změnily v hlavního výrobce skleněných korálků, v pol. 18. století již Čechy produkovaly více korálků než továrny v Muranu.

První písemné zmínky o českých sklárnách pocházejí z 12. století. V celém pásu pohraničních hor se vyrojila spousta skláren, vyráběly se hlavně růžence. V podhůří Šumavy, Jizerských a Kašperských hor se tříděním a navlékáním sekaného skla ještě ve 20. století často živily celé rodiny. Skleněná bižuterie se v okolí Jablonce n. Nisou vyrábí dodnes.

Zlatý prsten Ramesse IV. /1150 př.n../                                         
           Skarabeus z Théb /15. stol.př.n.l./                                                 zdroj:internet,encyklopedie